Školský systém se v dnešní době zaměřuje výhradně na výuku faktickou, naprosto ignoruje téma duše a ducha. Žijeme v době, kdy převládá intelekt a věda, duševní problémy lidí se řeší chemickými preparáty farmaceutického průmyslu, nikoliv vzděláváním duchovních nauk a cestou hlubšího sebepoznání. Hektický styl života je omezen na základních pět smyslů a ostatní schopnosti člověka popíráme. Téma existence duše a energetického světa otvíráme tak většinou až v době, kdy pod tlakem čelíme tak zásadním problémům, že si klademe otázku, co je skutečnou příčinou našich těžkostí, pocitu nenaplněného života a naší niterné nespokojenosti. Když se nám nedaří objevit či pochopit příčinu v současném životě, může nám přijít na mysl pátrat v daleké minulosti. Tedy pokud jsme přijali myšlenku, že nejsme jen z masa a kostí, ale že jsme věčné vědomí, které nikdy nezaniká ani po smrti fyzického těla.
Dnes již celá řada terapeutů využívá při práci s klienty právě vědomý návrat do zásadní scény v určitém minulém životě, kde se skrývá příčina současných potíží. Při tomto procesu regrese, přímého vstupu do podvědomí, se klient pohybuje časem pouze svým vědomím, nikoliv fyzicky a může znovu dané situace plně prožít či je pouze pozorovat.
Někteří regresní terapeuti sdílí příběhy klientů ve svých knihách, a tím rozšiřují široké veřejnosti vědomí o naší pravé podstatě. Nejsme pouze hmotná těla, časově omezená porodem a fyzickou smrtí na několik desetiletí. Jak píše sama Dolores Cannon – „máme tělo, ale nejsme tím tělem“. Jsme věčná energie, vědomí, které se neustále vyvíjí a pouze na jednotlivé vývojové etapy se ve hmotném světě seberealizuje skrze fyzické tělo a ego. To nám umožňuje v tomto světě hmoty zrealizovat zadaný úkol, splnit své poslání, účastnit se příslušných lekcí, které jsou nedílnou součástí našeho vývoje duše v procesu propojení se s duchem.
V knižních tipech na téma reinkarnace uvádím knihy známých regresních terapeutů, kteří zveřejnili mnoho příběhů svých klientů. Dolores Cannon, Brian L. Weiss, Marta Foučková zaváděli své klienty do minulých životů, zatímco Michael Newton se zaměřoval posledních 30 let své regresní praxe výhradně na život mezi životy, tzn. období mezi jednotlivými inkarnacemi, kdy vyhodnocujeme život minulý a připravujeme se na život budoucí. Dolores Cannon se na život mezi životy výhradně nesoustřeďovala jako Michael Newton, přesto i tato vývojová fáze naší duše se také stala součástí její regresní praxe a popsala ji i ona v několika svých knihách („Mezi smrtí a životem”).
Dolores Cannon (1931 – 2014), slavná americká hypnoterapeutka, vydala za 45 let své praxe velkou řadu knih. Dnes jsem se rozhodla vyzdvihnout dvě její knihy o regresích s lidmi, kteří v jednom ze svých minulých životů působili v těsné blízkosti Ježíše.
V knize „Kráčeli s Ježíšem“ s námi Dolores Cannon sdílí příběhy z minulých inkarnací dvou klientek, které se osobně setkaly s Ježíšem. Obě působily v jeho blízkosti.
První klientkou je Mary, kterou regresní terapie zavedla do Palestiny, kde se připravovala na veřejnou službu v chrámu. Učila se čtrnáct let s mystickou skupinou, zřejmě esejců. Její poslání ale nemohlo být naplněno dle jejích představ. Ženě v tehdejší době nebylo dovoleno plně předávat své znalosti, a tak tajně předávala moudrost dětem v rámci her na chrámových schodech v Jeruzalémě. Zde navázala osobní kontakt s Ježíšem, aniž by si byla vědoma, o koho se jedná. Pro Mary to byl jednoduše „muž světla“. Ježíš jí pomohl zbavit se tíže, kterou Mary cítila, když jí okolnosti tehdejší doby nedovolily plně šířit poznání nabyté během své výuky. Díky záznamům jednotlivých regresních sezení máme tak možnost nahlédnout do tehdejší doby, uvědomit si silný šovinistický přístup k ženám, sdílet osobní zkušenosti a prožitky působení Ježíše na své přímé okolí.
Druhá klientka Anna byla přímo neteří Ježíše a již ve svých 12 letech opustila dům svých rodičů, rozhodla se neprovdat se podle tehdejších tradic a následovala Ježíše v přestrojení za chlapce. Svůj celý život zasvětila pomoci bližním, malomocným, sirotkům. Odmítla soukromý rodinný život, aby mohla naplnit vyšší poslání. Pracovala samostatně v komunitách, s Ježíšem se pravidelně stýkala a skrze její osobní zkušenosti máme tak opět možnost získat obohacující vhled do tehdejší doby, zákulisních intrik, ukřižování Ježíše a pochopit důležité momenty Ježíšova života z jiné perspektivy, než jak je nám předkládáno.
Oba příběhy spojuje nezměrná síla Ježíšovy laskavosti, vyššího poznání, léčitelských schopností, odvahy a pokory k vyšším karmickým zákonům. Autorka doplňuje výpovědi svých klientek zejména geografickými informacemi ve snaze podložit výpovědi obou žen a pochopit, kde se jednotlivé události tehdy odehrávaly.
Dolores Cannon se rozhodla věnovat celou knihu „Ježiš a eséni“ zápisům z regresních hypnóz jedné mladé klientky z Los Angeles (USA), která k Dolores docházela v roce 1960 každý týden po dobu tří měsíců. Tuto ženu představuje v knize pod pseudonymem Katherine Harrisová. Důvod, proč se Katherine stala tak významnou klientkou byl ten, že při regresích Dolores narazila na její jeden mimořádně důležitý minulý život, kdy působila jako muž Suddi Benazamár v komunitě esejců v Kumránu u Mrtvého moře. Jelikož kolegyně Dolores se o esejce velice zajímala a věděla, že se u nich učil i sám Ježíš, Dolores se na tento minulý život u Katherine zaměřila a skrze její výzkum získala velmi cenné informace, které místy potvrzují, doplňují či vyvrací některé části příběhu o Ježíšovi.
Dolores se rozhodla rozdělit knihu na dvě části. První část vypovídá o životě Suddiho (v nynějším životě Katherine) v komunitě esejců v Kumránu. V druhé části se zaměřila výhradně na souhrn všech informací o samotném Ježíši a Janu Křtiteli, kteří se oba stali na několik let studenty Suddiho v Kumránu. V tomto příspěvku se zaměřím pouze na tuto druhou část. K první části knihy se vrátím v dalším příspěvku, kde se budu více věnovat tématu Kumránu a nálezu kumránských svitků.
Esejci studovali proroctví, astrologii, matematiku, mystiku, přírodní zákony atd. Věděli, že v brzké době se na Zemi narodí ve fyzickém těle mimořádný člověk – Mesiáš, spasitel, který lidem v těžké době ukáže světlo, cestu k vysvobození před sebou samým. Měl dle esejců ukázat na vlastním příkladu lidem, že lidská bytost je mnohem více než jen fyzické tělo. Měl je přesvědčit svými činy o existenci duše, ducha, duchovních zákonů a světů, o propojenosti lidského ducha s vesmírem, jeho řádem a zákony.
Narození Ježíše
Suddi s velkým dojetím popisoval jev na nebeské klenbě při narození Ježíše. Čtyři vesmírná tělesa ze všech čtyř světových stran se spojila v jednu obrovskou záři a v momentu spojení na obloze se Ježíš poprvé nadechnul. Trvalo měsíc, než se zář z této konjunkce na nebi vytratila. Ježíš se narodil v jeskyni tehdy 16. leté Marii. Byl jejím prvorozeným synem. Suddi vyvracel tvrzení, že by Marie byla panna. Popisoval ji jako velice oduševnělou vyrovnanou ženu, milovanou svým starším manželem Josefem, pracovitým tesařem. Suddi popisuje událost kolem tří králů, kteří znali proroctví o narození budoucího židovského krále a dorazili do královského paláce pogratulovat tehdejšímu králi Herodovi. Mysleli si, že budoucí židovský král se narodil tam. Herodes z obav o svoji budoucí pozici vydal nařízení zabít chlapce narozené v posledních 2 letech v Betlému a okolí. Marie s Ježíšem na čas prchla do Kumránu, stejně tak i matka malého Jana Křtitele, který se narodil před Ježíšem. Rodiče Jana Křtitele před jeho narozením oba žili v Kumránu. Otce Jana Křtitele (Zachariáše) římští vojáci zabili, nechtěl prozradit, kde se jeho syn skrývá.
Ježíš a Jan Křtitel – studenti v Kumránu
Ježíš a Jan Křtitel žili v komunitě esejců v Kumránu od svých cca. 8 do 14 let. Vzdělávali se u všech mistrů ve všech oborech. Sudi byl mistrem Tóry, měl za úkol učit Ježíše a Jana Křtitele Mojžíšovým zákonům. Popisuje oba chlapce jako mimořádně inteligentní, s červenými vlasy, světlé pleti. Ježíš měl modré hluboké oči plné lásky a moudrosti, byl klidný, tichý, jemný a vše pozoroval. Zatímco Jan Křtitel byl divoký, silný, jeho ohnivý temperament, podtržený výrazně rudými vlasy, mu dodával aspekt lví síly a odvahy. Ten měl připravit cestu Ježíšovi. Matka Jana Křtitele žila s ním v Kumránu v komunitě esejců. Zatímco Ježíš zde pobýval sám. Jezdil za rodiči domů jednou za měsíc a oni jezdili na návštěvu do Kumránu. Marie se musela starat o jeho mladší sourozence. Ježíš jich měl ve výsledku devět (šest bratrů a tři sestry). Suddi věděl, že Ježíše ještě ve svém životě potká, ale Jana Křtitele už ne. Všichni znali osud, který oba chlapce čeká. Ježíš i Jan Křtitel vědomě přijali svoje role před inkarnací a byli dobře seznámeni s tím, co je čeká. Po obdržení vysvědčení u všech mistrů v Kumránu Ježíš odjel se svým strýcem Josefem z Arimatie do Egyptu a cestoval po celém světě, navštěvoval všechny tehdy existující mysterijní školy za doprovodu svého zámožného a velmi vlivného strýce, Josefa z Arimatie, obchodníka s cínem a jinými kovy. Marie doprovázela svého syna pouze z počátku, musela se věnovat svým dalším dětem.
Návrat Ježíše do Kumránu
Ježíš se za další tři roky vrátil do Kumránu, bylo mu tehdy cca. 17 let. Ježíš zde diskutoval znovu s mistry, včetně Suddiho, o svých zkušenostech ze světa. Měl dotazy k různým proroctvím a jejich výkladům. Během svého pobytu mezi obyčejnými lidmi si všiml, že lidé nerozumí výkladu řečníků. Pochopil, že lidé jednodušeji pochopí obsah sdělení na základě podobenství s přírodou a běžnými každodenními věcmi. Vysvětloval i reinkarnaci, způsob našeho postupného vývoje duše a ducha, např. přes mnoho slupek cibule či na vodních vlnách, které vždy posunou určitý předmět dál a dál. Přišel si na to, že jediným zákonem, kterého je třeba se držet je láska a že Bůh je láska, která zaplňuje prázdnotu uvnitř nás. Člověk se má o lásku dělit, sdílet ji, vysílat ji nezištně dál. Kladl důraz na to, aby jeden neubližoval druhému a ani psychicky druhého netrápil. Znal sílu myšlenky a fakt, že vyslané vibrace se zhmotní. Nemyslet na zlo ve svém srdci považoval za klíčové.
Začátky veřejné služby Ježíše
Suddi se stal svědkem veřejného kázání Ježíše v synagoze v Nazaretu za dalších pět let. Ježíšovi tehdy bylo cca. 22 let. Jeho slovy Josua byla jako obraz jeho matky. Úzká tvář, velké modré oči a dlouhé řasy, velmi velké obočí, židovský nos a červené světlejší vlasy. Mluvil pokojně k lidem velmi příjemným hlasem o vícero vesmírech a jak jsou naše životy propojené.
Za dalších pět let, tzn. v cca. 27 letech Ježíše, Suddi zaslechl, jak Ježíš činí zázraky. Např. uzdravil malomocného, který se jen dotkl jeho roucha. Ježíš sám hlásal, že to není zázrak. Nemocného uzdravila víra v Boha. Suddi znal proces léčení. Věděl, že Ježíš předává lidem energii, pro kterou je „jen“ velmi čistým prostředníkem a že záleží na příjemci, na kolik on je otevřený tuto energii přijmout. Pokud nemocný před léčením meditoval, byl schopen přijmout léčivou energii snadněji. Někteří lidé byli schopni v momentu léčení uzřít zářivou energii z rukou Ježíše, kolem jeho hlavy či celého těla.
Zelóti chtěli Ježíše zastavit, získával na popularitě a přibývalo jeho stoupenců. Čekali na moment, kdy veřejně prohlásí: „Já jsem Mesiáš. Následujte mne, budu vašim králem.“ V tu chvíli by se zbraněmi zakročili. Ježíš ale hlásal, že je Synem Člověka – Božím Synem. Stejně jako všichni ostatní. Všichni jsou synové Boha a Člověka.
Vášnivý a divoký Jan Křtitel působil v Jordánsku, kde promlouval k davům o přítomnosti Ježíše a šířil jeho slovo.
Králové za života a smrti Ježíše a Jana Křtitele
Herodes I. (Veliký) vládl v době narození Ježíše a Jana Křtitele a rozhodl o vraždění nevinných chlapců v Betlému a okolí, aby zabránil naplnění proroctví o příchodu nového židovského krále. Herodes I. byl nechvalně proslaven i jinými krutými činy, popravil i svoji vlastní rodinu. Po smrti Heroda si tehdejší římskou provincii rozdělili mezi sebe tři z jeho synů – Archelaos, Antipas a Filip. Nazývali je tetrarchové. Tetrarcha znamená malý král (vládce čtvrtiny území říše). Archelaos se Římu znelíbil a byl z provincie vyhoštěn. Judsko převzal Antipas, který převzal po otci jméno Herodes. A právě za jeho vlády byla sťata hlava Janu Křtiteli a byl ukřižován Ježíš. Suddi popisuje, že Herodes Antipas nechal stít hlavu Jana Křtitele pod vlivem jeho tehdejší ženy.
Ukřižování Ježíše
Suddi se nedožil ukřižování Ježíše, zemřel v cca. 53 – 54 letech v Nazaretu u svých bratranců, v Kumránu už nepobýval. Dolores Cannon se ale dozvěděla podrobnosti o procesu ukřižování a znovuvzkříšení z jeho pozorování už mimo fyzické tělo, z duchovních světů. Stejně jako duše Suddiho, i velmi mnoho dalších duší se účastnilo pozorování dne ukřižování Ježíše.
Suddi vypráví, že Iškariot (Jidáš) zradí Ježíše. Chtěl tak Ježíše přinutit, aby při mučení prohlásil, že je vyvolený, Mesiáš. Jidáš věřil, že je Ježíš bůh a že je v jeho moci svoji smrt odvrátit. Cítil se pak tak zahanben, že ve finále Ježíš se nechoval tak, jak on očekával a že má na svědomí smrt čistého člověka bez hříchu. Suddi předem věděl, že Ježíš bude ukřižován a že Iškariot si vezme život.
V čase svátků, Římané slavili a lid měl možnost osvobodit jednoho vězně. Pilát Pontský, římský prefekt, v hloubi duše věděl, že Ježíš není zlý člověk a očekával, že lid bude chtít osvobodit Ježíše a ne Barabáše, zloděje a vraha. Nečekal, že podplacený lid zvolí Barabáše. On sám Ježíše ukřižovat nechtěl. Rozsudek tedy zněl ukřižovat Ježíše, obviněného z podněcování vzpoury proti Římu a dva další muže (zloděje a vraha). Ukřižování byl potupný způsob pomalé smrti pro zločince, zloděje a vrahy.
Suddi popisuje průběh daného dne do detailů, včetně procesí, kdy Ježíš nesl ulicemi kříž a kdy byl vybrán jeden člověk z davu, aby mu s křížem pomohl. Za povšimnutí stojí, že dle popisu Suddiho byla Ježíšovi při výsledném ukřižování odejmuta trnová koruna a plášť. Na našich vyobrazeních Ježíš na kříži tyto artefakty má na sobě. Zatímco vykrvácet na kříži trvalo několik dnů, Ježíš dokázal velice brzy opustit své tělo. Suddi popisuje, jak vojáci potřebovali mít ukřižované muže co nejdříve mrtvé, aby je mohli odklidit před setměním a oslavami, tak kopím probodli nejdříve zloděje. U Ježíše se zásahem kopí do boku chtěli ujistit, že je Ježíš skutečně už sám o sobě tak brzy mrtvý. Duše Ježíše doprovázela odcházející matku Marii, která jeho přítomnost cítila.
Znovuvzkříšení Ježíše
Josef, otec Ježíše, zemřel, když Ježíšovi bylo 20 let. Josef z Arimatie – mladší bratr Ježíšovy matky Marie, se stal zástupcem Ježíše. Josef z Arimatie požádal Heroda Antipa o tělo Ježíše, aby ho mohli řádně pohřbít a nemusel být hozen do společné jámy s ostatními. Herodes Antipas poslal Josefa z Arimatie ale za Pilátem Pontským, jelikož Ježíše zabili Římané. Pilát Pontský tělo vydal. Tělo Ježíše pomazali oleji při hořícím kadidle, zabalili do plachet a uložili do hrobky, kterou zapečetili, vstup zavalili kamenem. Vchod hlídali římští a židovští vojáci, protože znali proroctví a chtěli zajistit, že nedojde k ničemu, co by potvrdilo, že právě ukřižovaný Ježíš byl opravdu Mesiáš. Za několik dnů je obvyklé, že tělo se pomaže znovu. Vojáci pomohli otevřít vstup a zapečetěnou hrobku pro matku Marii a další ženu (Suddi neuvádí kterou, o Máří Magdaléně nemluví), ale tělo zmizelo, zatímco vše ostatní zůstalo. Obě ženy vnímaly světelného Ježíše, jak je uklidňoval, že je vše tak, jak má. Zmizení těla mělo být důkazem, že existují i jiné nehmotné světy a že smrt fyzického těla není konec naší vlastní existence. Vstát z mrtvých nemělo být pochopeno jako oživení fyzického těla, to už dokázal Ježíš např. na svém bratrancovi Lazarovi, ale mělo být vnímáno jako prokázání existence vyšších duchovních světů a že život je věčný. Suddi tvrdí, že tělo se změnilo v prach díky práci mistrů z duchovních světů, kterým pomáhal sám Ježíš.
Závěr
Dolores Cannon na závěr přikládá ještě dodatek z její vlastní investigace a příspěvků od svých posluchačů a čtenářů. Dokládá podrobnosti o strýci Ježíše – Josefu z Arimatie, který se stal významnou částí života Ježíše. Cestoval s ním po celém světě, umožnil mu navštěvovat všechny tehdejší mysterijní školy a po smrti Josefa, otce Ježíše, se stal jeho zástupcem. Josef z Arimatie se vypracoval ve velmi vlivného a zámožného muže ještě před započetím veřejné služby Ježíše. Obchodoval s cínem a jinými kovy, cín byl tehdy cenný stejně jako zlato. Vyráběl se z něj bronz, což byla významná surovina i pro římské vojsko. Měl vysokou pozici v židovské a římské hierarchii. Vlastnil obrovskou flotilu lodí, obchodoval s celým světem. Ježíš ho doprovázel do Anglie, kde vlastnil Josef z Arimatie báně s cínem. Nebylo snadné se zbavit takového vlivného magnáta, který ovládal celé odvětví obchodu s kovy. Byl tedy s rodinou ukřižovaného Ježíše vyslán na jistou smrt na lodi bez plachet a vesel. Na lodi byly tři Marie (matka Ježíše, Máří Magdaléna a manželka Kleofáše), černá služka Sára (patronka Romů), Baltazar a celá řada dalších. Proud ale bezpečně přepravil loď k břehům Francie k dnešnímu městu Saintes Maries de la Mer (Svatá Marie z moře), kde se usídlila rodina Baltazara, aby založila první kostel. Marie a Josef z Arimatie s ostatními pokračovali dál do Británie, kde měl Josef své konexe. Jeho dcera byla manželkou mladšího bratra tehdejšího krále. Podařilo se jim tak od královské rodiny získat pozemek v Británii, spojili se s druidy a pokračovali v šíření slov Ježíše. Prohlásili se za „Stoupence Cesty“. Ježíš hlásal: „Já jsem cesta.“ Josef z Arimatie vyslal 12 učenců šířit „Cestu“ po Británii, Francii a Španělsku. Počet učenců se celou dobu udržoval na počtu 12. Josef z Arimatie zemřel 50 let po ukřižování Ježíše. Marie žila v Glastonbury až do smrti a je pochována spolu s Josefem z Arimatie a všemi učenci na místě starého kostela. Poslední apoštol Jan zemřel ve svých 101 letech, přičemž tehdy už 50. letý člověk byl stařec. Británie byla tehdy jedinou svobodnou zemí, kterou Římané nedobyli a jako první přijala Kristovo učení. Později jej přijal i Řím.
Díky výpravě do hlubin duše jedné ženy se můžeme na čas přenést do tehdejší doby a získat pohled na události jiným způsobem. Katherine si po návratu do plně bdělého stavu nikdy nic nepamatovala a po celé tři měsíce výzkumu Dolores Cannon si nebyla vědoma, jaké téma a vzpomínky v její duši se oživují. Z mého pohledu kniha „Ježiš a eséni“ stojí rozhodně za přečtení, stejně tak i předchozí titul „Kráčeli s Ježíšem“. Dolores Cannon se cítila poctěna býti součástí příběhů a získat pro nás tak cenné osobní zážitky a informace. Věřím, že výsledky její práce si najdou své čtenáře i v naší zemi a pro mne četba těchto knih byla velkým povzbuzením a inspirací.
V dalším příspěvku se zaměřím na zajímavosti z první části knihy „Ježiš a eséni“, na život v komunitě esejců v Kumránu a spojím danou knihu s objevem Kumránských svitků u Mrtvého moře a s knihou „Synové světla a synové tmy“ (Stanislav Segert).
Přehled všech příspěvků v mém blogu.
