Esejci byli hluboce věřící lidé, za své poslání považovali chránit a udržovat naživu vědomosti, které spolu se světlem měli přinést světu. Disponovali psychickými schopnostmi a byli proslulí svými vědomostmi mystérií. Věděli o příchodu Mesiáše, připravovali se na něj. Mistři všech odvětví esejské společnosti v Kumránu zasvěcovali Ježíše a Jana Křtitele během jejich pobytu u nich. Mnohé zvyky a praktiky, o kterých se domníváme, že je zavedlo až křesťanství, ve skutečnosti byly součástí každodenního života esejců ještě před narozením Ježíše a Jana Křtitele.
V tomto článku nabízím pohled do skutečného života esejců v Kumránu, kde strávil Ježíš opakovaně několik let svého života na podkladě výpovědí klientky regresní terapeutky Dolores Cannon v porovnání s vědeckým výkladem českého autora pana Stanislava Segerta, který čerpal informace z archeologických vykopávek a nálezů Kumránských svitků od Mrtvého moře zveřejněných do 70 let 20. století. Dolores Cannon ve své knize „Ježiš a eséni“ velmi podrobně dokresluje informace, které nejsou s odstupem více než 2 000 let vědecké komunitě dostupné a místy i vyvrací závěry vědců.
Projděme si nejdříve knihu s vědeckými závěry o fungování esejské komunity na základě nálezu kumránských svitků „Synové světla a synové tmy“ a na závěr si informace doplňme knihou „Ježiš a eséni“ s podrobnějšími informacemi z výpovědí člověka, který v dané komunitě nejen sám žil, ale dokonce vyučoval Ježíše a Jana Křtitele Mojžíšovy zákony.
„Synové světla a synové tmy“, autor – Stanislav Segert
Kniha byla vydána v r. 1970, 20 let po nálezu prvních tří svitků v jeskyni u Chirbet Kumrán u Mrtvého moře.
V zimě roku 1946 beduíni kmene Taámire našli v plátnu tři zabalené kožené svitky na západním břehu Jordánu v dutině jeskyně poblíž trosek bývalého osídlení kumránské komunity esejců u Mrtvého moře. V této době náležela daná oblast Palestině, jejíž správa byla po 1. světové válce svěřena Británii. Beduínský kmen Taámire obchodoval s betlémskými křesťany a v březnu 1947 Chalíl Iskander, známý jako Kandó, slíbil beduínům, že zajistí prodej svitků a předá jim dvě třetiny ze zisku. Betlémský obchodník Išaja časem našel další čtyři svitky mezi kameny na podlaze jeskyně. Svitky odkoupil v Betlémě obchodník se starožitnostmi a od něj později profesor Sukenik z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, který nakonec informoval veřejnost o nálezu rukopisů na tiskové konferenci v roce 1948.
V knize „Synové světla a synové tmy“ Stanislav Segert podrobně popisuje pozadí objevu a celý proces, jak archeologický výzkum komplikovaly rostoucí boje mezi Židy a Araby. Den 14.5.1948 znamenal konec britského mandátu a jednotné Palestiny. Židé založili samostatný stát Izrael. Rozpoutala se válka. Bojovalo se přímo v Jeruzalému a místní syrský klášter sv. Marka, kde byly uloženy čtyři svitky, byl těžce zasažen. Svitky byly později převezeny do New Yorku, USA. Nakonec americký mecenáš D. Samuel Gottesmann z New Yorku odkoupil čtyři svitky pro Izrael za 250 000 $ přes inzerát v deníku Wall Street Journal v červnu 1954. Dnes jsou svitky vystaveny v Chrámu knihy, který byl vystaven zvláště pro ně. Budova tvoří součást muzejního areálu na pahorku mezi Hebrejskou univerzitou a středem izraelského Jeruzaléma.
Kondó měl další svitky a jelikož věděl, že porušil nařízení, podle kterého měl správně nález nahlásit úřadům, ze strachu svitky zakopal. Mnohé z nich zcela zničilo vlhko. Přestože beduíni nikdy neprozradili, ve které jeskyni první svitky našli, v roce 1950 bylo dané místo odhaleno. Jednalo se o jeskyni 8 m dlouhou, 2 m širokou. Předměty v ní (hliněné nádoby atd.) potvrdily stáří svitků – cca. 33 let n. l. Přibližně 1 km na JV od dané jeskyně se nachází Kumránská zřícenina – Chirbet Kumrán.
Postupně na různých místech byly objevovány další svitky různého stáří. Beduíni z kmene Taámire prohledávali velmi pečlivě všechny jeskyně v širším okolí a vybírali rukopisy, které od nich pak musela jordánská vláda nákladně odkupovat. Do roku 1956 v 11 jeskyních byly objeveny rukopisy a jiné předměty datovanými až do 7. stol. př. n. l. Jen např. ve čtvrté jeskyni bylo uloženo asi 600 rukopisů, zachovaly se ale jen menší zlomky. Pro výzkum byly velice užitečné fotografie svitků, protože svitky se ničily ve snaze je rozbalit, narovnat a uchovat. Z biblických rukopisů se nalezlo v Kumránu asi 180 takových svitků, z čehož 130 se nalezlo ve čtvrté jeskyni. Nejzachovalejší svitek, Kniha Izaiášova, je 7.5 metrů dlouhý a sestává se ze 17 kusů kůže. Naprostá většina kumránských svitků je napsána na kožených svitcích, menší část na papyru, našel se i jeden měděný svitek, který ale může být jiného původu. K nálezu patří i tzv. ostraka, nepolévané hliněné střepy, na které se psaly krátké příležitostné zprávy, sloužily i jako písařská cvičení. Dle vědců se na kožené svitky, papyry a ostraka tehdy psalo rákosovým perem.
Svitky v Kumránu byly napsány ve třech jazycích a dvou tajných písmech:
- hebrejské rukopisy – většina z nich,
- aramejské rukopisy – 10% z celkového počtu,
- řecké rukopisy – nepatrné množství rukopisů.
Tehdy ve všedním životě vládla aramejština. Hebrejština zůstala bohoslužebnou řečí Židů, pro obřady a jednání na vyšších úrovních. Aramejština byla i jazykem Ježíše a prvního okruhu jeho následovníků.
V nalezených rukopisech jsou texty biblické (vždy ve starohebrejštině), překlady, parafráze a výklady biblického textu, jiné náboženské prozaické a poetické spisy, rukopisy popisující bohoslužebný život a organizaci esejského společenství.
Ve spisech se místo jmen objevují přízviska: „Učitel spravedlnosti“, „Hlasatel lží“, „Zločinný kněz“, „Zuřivý lev“, „Muž výsměchu“, „Muž lži“, „hledači hladkosti“. „Zločinný kněz“ pronásledoval „Učitele spravedlnosti“, zakladatele esejské společnosti. „Zločinný kněz“ mohlo být označení pro Jónatana, velekněze jeruzalémského chrámu, nebo velekněze Alkima. „Muž lži“ oslabil esejskou komunitu, část esejců se odtrhla k němu. „Zlostný lev“ byl zřejmě král Alexandr Jannaj, který dával věšet lidi zaživa na dřevěný kříž. Vedl občanskou válku s farizeji, které nechal po svém vítězství ukřižovat. „Hledači hladkosti“ bylo asi označení pro farizeje. Hladkostí byl myšlen způsob, jak si farizejové ulehčovali realizaci božských zákonů v reálném tehdejším životě. Dovolovali např. sňatek muži s jinou ženou, i když jeho stávající manželka byla stále naživu apod.
Esejská společnost byla postavena na kněžích, kteří měli výhrady k veleknězovi a nesouhlasili s jeho způsobem provádění bohoslužeb v jeruzalémském chrámu. Tito kněží odešli, aby mohli Zákon uplatňovat sami do důsledků. Dovolávali se velekněze Sádoka z doby Šalamounovy, proto se esejcům někdy říkalo „Sádokovi synové“. Pro esejce byl nejdůležitější Bůh a zákonodárce Mojžíš. Dle jejich filozofie Bůh stvořil duchy světla i tmy. Duch pravdy je v ruce Knížete světel, synům světla pomáhá Anděl pravdy. Duch nepravosti je v ruce Anděla tmy.
Za nejzávažnější spisy z kumránských nálezů vědci považují „Řád jednoty“, „Damašský spis“ a „Válečný řád“. Svitek „Válečný řád“ nazval profesor Sukenik „Válka synů světla se syny tmy“. Svitek je zaměřen spíše na válku budoucí, kdy synové světla na konci časů zvítězí, vítězství ale vykonají ruka a meč boží.
Označení „esejci“ sama komunita asi nepoužívala a přiřkli jim ho patrně jiní. V žádném rukopisu se takový výraz nevyskytuje. Název pochází zřejmě z řeckého názvu „zbožný“. Esejci hluboce uctívali a řídili se Tórou, pěti Mojžíšovými knihami. O esejcích se psali Filón z Alexandrie, Flavius Josephus (žil dočasně s esejci v jejich komunitě), Plínius Starší.
Dle vědců esejská společnost v Kumránu existovala od 2 st. př. n. l. do června r. 68 n. l., kdy Římané 21.6.68 dobyli Jericho a vyplenili okolí. Esejci působili ale asi ještě před osídlením této lokality. Kumránská budova pravděpodobně sloužila pak římským vojákům do r. 73 n.l. (dle nálezu mincí), kdy tehdy skončila židovská válka. Tvrz v Kumránu pak asi osídlili Židé v letech 132 až 135 n. l., ukrývali se tam zřejmě před Římany při povstání. V Jeruzalému se jedna z bran nazývala Esejská, nacházela se na JZ města a ústila do údolí Hinnónu.
„Ježiš a eséni“, autor – Dolores Cannon
Zatímco kniha „Synové světla a synové tmy“ je podložena závěry tehdejší vědecké společnosti, kniha „Ježiš a eséni“ se opírá o přímé svědectví člověka, který v kumránské komunitě esejců žil a osobně se podílel na výuce Ježíše. Autorka knihy, americká hypnoterapeutka Dolores Cannon, doslovně přepsala výpovědi své klientky, se kterou prováděla výzkum skrze regresní hypnózy v roce 1960. Dolores rozdělila knihu „Ježiš a eséni“ na dvě části. V první části knihy se Dolores Cannon věnuje životu Suddiho (Katherine) a fungování komunity esejců u Mrtvého moře. V této komunitě se ještě před narozením Ježíše praktikovaly rituály (např. křest, podávání kalichu), které se přitom spojují až s nástupem křesťanství. Celá řada autorů vyjádřila svůj názor, že rané křesťanství je pokračováním esejských praktik a znalostí.
V druhé části se autorka zaměřila výhradně na souhrn všech informací o samotném Ježíši a Janu Křtiteli, kteří se oba stali na několik let studenty Suddiho. V tomto příspěvku se zaměřím pouze na první část zabývající se fungováním komunity esejců v Kumránu. O druhé části knihy „Ježiš a eséni“ jsem psala již v příspěvku Dolores Cannon – Regrese a Ježíš.
Dolores Cannon prováděla regresní hypnózy s Katherine Harrisovou každý týden po dobu jednoho roku. Katherine Harrisová je pseudonym kvůli rodičům, jejichž víra jim nedovoluje přijmout koncept reinkarnace. Katherine se narodila v Los Angeles, USA v roce 1960 a v době, kdy souhlasila se stát dobrovolných subjektem výzkumu u Dolores Cannon jí bylo pouhých 22 let. Na svůj věk byla Katherine velmi duchovně vyspělá, stará duše. Dolores s ní prošla širokou řadu životů, postupně ji svým vědomím vracela století po století do hlubší minulosti, až po 9 měsících narazila na její život v mužském těle v době těsně před narozením Ježíše. Katherine v daném životě byla muž jménem Suddi Benzamár. Poslední tři měsíce regresí se obě ženy věnovaly právě tomuto životu, aby tak Dolores mohla nashromáždit velmi cenné údaje nejen ze života Ježíše očima jeho učitele Suddiho, ale aby také objasnila celou řadu nezveřejněných informací kolem tajné organizace esejců spojených s nalezenými svitky od Mrtvého moře, tzv. Kumránskými svitky.
Regrese zavedla Katherine do jejího minulého života v těle Suddiho do období, kdy mu bylo 30 let, byl svobodný a Ježíš se ještě nenarodil. Byl součástí duchovní komunity esejců, se kterou pobýval v horách v Kumránu, v izolaci od okolního světa. V té době vládl Herodes I. Esejci představovali tajnou organizaci, které se báli tehdy mocní kvůli jejich vědomostem o mystériích. Báli se, že ztratí svoje postavení a přijdou tak o moc. V komunitě byli muži, ženy a děti. V židovské kultuře ženy nebyly rovnoprávné s muži, nesměly vstupovat do většiny synagog, mohly pouze do vyhrazených nádvoří. Mezi esejci byli ale ženy a muži rovnoprávní, protože věřili, že jeden bez druhého nejsou celiství. Suddi tedy vyvrací závěr vědecké komunity, že by v kumránské esejské komunitě pobývali pouze muži.
Další rozdíl mezi židy a esejci byl ve víře v příchod Mesiáše. Z pohledu Suddiho židé v jeho době už ztratili víru v příchod Mesiáše, zatímco esejci nezlomně v jeho příchod věřili.
Esejci by tajný řád, který byl v ohrožení, skrývali svoji příslušnost na veřejnosti, ostatní usilovali o jejich důkladnou likvidaci. Esejce spojovala víra v Boha, ne v náboženství. Bůh podle nich neměl jméno, Jahve – znamená „bez jména“. Suddi Boha někdy nazývá Abba (Otec). Za své poslání považovali chránit a udržovat naživu vědomosti, které spolu se světlem měli přinést světu. Byli si vzájemně sami sobě žáky a učiteli.
Hluboce uctívali a řídili se Tórou, pěti Mojžíšovými knihami. Bible vůbec esejce nezmiňuje, cílem bylo je zlikvidovat a vymazat jejich existenci z našich dějin. V Novém zákoně se píše jen o farizejích a saducejích, nikoliv o esejcích. Naštěstí dějiny zapisovali a o esejcích se zmínili Filón z Alexandrie, Flavius Josephus (žil dočasně s esejci v jejich komunitě), Plínius Starší.
Esejci žili spolu v komunitě, o vše se dělili a nepotřebovali peníze. Jedli hlavně proso, ovoce (datle, citrusy apod.), Suddi neznal vůbec zeleninu, maso (nesměli vepřové). Požívat alkohol mohli, ale jen střídmě. Ačkoliv Kumrán je v poušti, uměli svést vodu a efektivně ji využívat, archeologové našli důmyslný systém. Každé ráno všichni docházeli do nádrže s tekoucí podzemní vodou a omývali se za využití pemzy. Pitnou vodu měli ve dvou fontánách. Esejci spali s nohami výše než hlava, polštář nevyužívali pod hlavu, ale pod nohy, aby se vyhnuli otokům noh. Rodiny žily v domech na kopci, v samotné komunitě žili jen kněží, kteří se starali o chrám, svitky a oheň.
Dodržovali pravidlo nevyrábět sošky, žádné modlí. Obrazy tvořit mohli, ale spíše abstraktní, kde vyjadřovali svoje nitro. Nebylo dovoleno něco konkrétního kopírovat či uctívat. Nechovali žádné domácí mazlíčky, zvířata měla žít svobodně, navíc měla parazity a pojídala mršiny.
Suddi popisoval obřad, kdy v chrámu koloval kalich s vínem představující krev všech a každý se z něj napil, což naznačuje, že tato tradice vznikla ještě před Ježíšem.
Esejci v komunitě nosili barevnou pásku přes čelo, která symbolizovala postavení daného člověka v komunitě. Oblečení měli všichni stejné – bílá roucha. Mimo svoji komunitu čelenku a bílá roucha nenosili, jelikož byli v ohrožení a neměl je nikdo s esejskou komunitou spojovat. Čelenky byly v pěti barevných provedeních, Suddi v době regrese se přesunul ze zelené pásky k modré:
- šedá: začínající student
- zelená: hledající, pokročilý student
- modrá: mistr s vnitřním klidem
- bílá: stařešina s dosaženým poznáním v duchovní zralosti
- červená: student, ale odlišný v něčem od komunity, jakoby „návštěvník“
Suddi popisoval, že si esejci svítili ve tmě olejovými lampami, ale také nádobami, ve kterých uměli vyrobit elektřinu, v podstatě suché články baterie. Jeho popis přesně odpovídá nádobám se zařízením, které archeologové v Kumránu objevili, ale dodnes nejsou schopni určit jejich pravý význam. Nejsou ochotni přijmout, že by v už v tehdejší době si lidé uměli vyrobit elektřinu.
Archelogové tvrdí, že Kumrán fungoval na principech velmi přísných pravidel nastavených kněžími, ale regrese se Suddim naopak popisují esejce jako tolerantní komunitu respektující osobní vůli každého z nich a fungovala na značné dobrovolnosti. Podle Suddiho určovala pravidla komunity rada stařešinů (9-10 lidí). V jednu dobu měli i správce této rady, ale pozici zrušili, měl pak příliš velkou moc.
Obranu Kumránu neřešili běžnými zbraněmi, ale např. zvukem. Suddi nechtěl nic prozradit podrobnějšího. Suddi byl zásadně proti židovskému zvyku obětování zvířat, krve Bohu. Esejci považovali za svoji oběť položení a zapálení kadidla na oltáři. Jako symbol pokory omývali nohy hostím a v Den pokání.
Stařešinové vybírali manžele a manželky esejcům skrze horoskopy a pokud někdo z komunity odmítl zvoleného partnera, zůstal svobodný. Manželské páry se mohly rozdělit a žít odloučeně nebo fungovat v komunitě tak, jako kdyby se nikdy nevzali (obdoba dnešního rozvodu). Další svatba byla možná, ale museli o ní rozhodnout stařešinové, byl to velmi výjimečný jev. Důvody anulace svatby či dočasného odloučení věděl jen daný pár a rada stařešinů.
Ženy mohly zůstat svobodné a stát se v komunitě učitelkou. Po nikom se nevyžadoval celibát. Vařilo se hromadně. Smilstvo považovali za situaci, kdy partner nevěděl o dalším intimním vztahu svého partnera. Pokud se ale domluvili, intimní vztah s jiným člověk byl akceptován bez odsouzení za hřích.
Mrtvá těla potírali myrhou a kadidlem. Těla pohřbívali buď v hrobech po zvyku z Egypta nebo je spálili v prach. Do hrobů pokládali těla s hlavami na jih, s nohama na sever, což bylo proti arabským zvykům.
V komunitě esejců se nacházela obrovská dvojpatrová knihovna s mnoha svitky, knihami a písemnostmi. Byla to knihovna pro studium na celý život. Svitky byly v temnější části knihovny a v mnoha jazycích – v řečtině, vulgátě, aramejštině, arabštině, jazycích Babylónu, Sýrie, Egypťanů, glyfech, (neznámém jazyku) „ta“. Svitky se do Kumránu přinášely, přepisovaly a doplňovaly. Esejci psali na tabulky z hlíny nebo vosku, které bylo možné přetavit a znovu použít. Na papyrus psali jen to, co se mělo uchovat natrvalo. Psali paličkou s ostrým hrotem (perem) nebo štětcem. Katherine při regresi v roli Suddiho byla schopna terapeutce přečíst část svitku v jazyce vulgata a přeložit ho do angličtiny.
Co se týká matematiky, např. pro sčítání používali způsob uzlů a šňůr (obdoba metody QUIPU, kterou používali Inkové v Peru). Nebo používali paličky různých barev, korálky na drátech (obdoba čínského počítadla ABAKUS). Na měření času používali např. lanové hodiny, než dohořelo lano od jednoho uzlu k druhému, uplynula jedna hodina.
Do map zaznamenávali pohyby hvězd. Měli observatoř na kopci mimo komunitu a tři silné dalekohledy. Přitom dnes se tvrdí, že dalekohled byl vynalezen až mnohem později. Sestavili model hvězdného systému (planetárium) a ten umístili do středu knihovny. Planetárium obsahovalo deset planet, mezi nimi bylo i Pluto a Juna pohybující se kolem Pluta. Přičemž my jsme přesvědčeni, že Pluto bylo objeveno v r. 1930.
Planetárium prý postavili Kalú, o nichž věděli jen mistři. Jednalo se údajně o tehdy vymírající rasu, která opustila svůj domov, aby šířila vědomosti a pomohla přiblížit věk osvícenství. Esejci zřejmě z Kalú pocházeli. Kalú prý odešli ze západu do Egypta a pak do oblasti Kumránu. Šířili vědomosti a hlásali o příchodu Mesiáše, věděli i čas, kdy se to stane. Vědci se ale domnívají, že esejci pochází ze zelótů, jejichž vůdce byl Zadok. Suddi ale označuje Zadoka za pobuřovače, který se chtěl hned zbavit všech utlačovatelů a že esejci se prý k zelótům nehlásili. Byli podle něj divocí, žili v horách a dychtili po boji, aby připravili království pro Mesiáše bojem. Nechápali, že Mesiáš nebude králem pozemského království. Suddi popisuje, že zakladatelé esejců byli lidé z Úru, kteří používali symbol kříže. Ten popisoval ale jako ankh (egyptský symbol života). Ankh znamenal pro Suddiho symbol spasení.
Esejci měli v knihovně rezervoár energie – křišťálovou pyramidu o velikosti 1m², kterou používali pro zesilování energie. Kdyby se někdo pyramidy dotkl, popálil by se. Jen jediný člověk se k ní mohl přiblížit – mistr mystérií, který uměl usměrňovat energii. Esejci věděli, že energii umí zadržovat i kovy.
Suddiho rodným jazykem byla aramejština, jazyk tvořený zvuky (ne písmeny). Suddi ve svých 40 let podstoupil zkoušky u stařešinů, stal se mistrem Zákona a získal modrou čelenku. Suddi mluvil o 12 přikázáních. My známe jen 10 přikázání. Suddi uváděl navíc tato dvě přikázání: „Nebudeš následovat cesty Baala.“, „Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.“
Při regresi, kdy byl Suddi zastižen při meditaci před zkouškami, si uvědomil, že slyší terapeutku Dolores Cannon jako ducha bez těla a pochopil, že není z jeho přítomnosti.
Téma reinkarnace bylo pro esejce známé. Suddi popisuje, že strach ze smrti je nesmysl. Je to jen další krok při odchodu z těla, kdy v duši nastane mír. Díváme se jako duše na své tělo, jsme opět sami sebou. Vše bylo prý popsáno ve spisech moudrých Kalů. Duše po smrti reviduje svůj život, chodí do školy, snaží se pochopit své chyby a znovu se inkarnuje, aby je napravila, odčinila. Mezi esejci bili tací, kteří znali své minulé životy nebo dokonce uměli vést ostatní tak, aby oni sami uzřeli své důležité minulé životy. Stařešinové vždy uměli popsat minulý život dané osobě na její požádání.
Kniha „Ježiš a eséni“ zachází do mnohem větších detailů. Zde jsem vyzdvihla pouze body, které já osobně považuji za zajímavé pro zveřejnění. Vždy mne fascinovala představa, kolik vědomostí a zkušeností máme ukrytých v naší duši, jakou nepřebernou studnici zážitků v sobě nosíme, co vše hluboko v našem nitru dřímá zapomenuto. Snažíme se sbírat důkazy archeologickými nálezy, shromažďováním písemností a jiných artefaktů a přitom odpovědi na dávnou minulost máme po ruce, v sobě samých. Díky zveřejnění výpovědí některých regresních terapeutů máme tak možnost nahlédnout pod pokličku zapomenutých časů.
Přehled všech příspěvků v mém blogu.
