Každý z nás je během života vystaven situacím, kdy se rozhodujeme, zda budeme jednat v souladu se sebou samým nebo naopak vyhovíme svému okolí. Říci NE neumíme každý a obzvláště když jsme byli vychováváni v bezmezné poslušnosti k rodičům, autoritám, a nemohli jsme se otevřeně konfrontovat se svým nejbližším okolím. Výchova silně ovlivňuje schopnost postavit se sám za sebe a jednat v souladu se sebou samým. Ať jsme vyrůstali v jakémkoliv rodinném programu, život nás nešetří a připravuje nám mnoho příležitostí, jak se naučit říci NE.
Důvodů, proč je obtížné vyjádřit nesouhlas a odmítnout, co se od nás očekává, je několik, vše ale spolu souvisí.
Častým důvodem je naše potřeba býti oblíbeným, nekonfliktním člověkem, který rád všem a všude pomáhá. Cítíme pocit zadostiučinění, sounáležitosti, potřebnosti. Když si ale po pravdě odpovíme, proč nedokážeme jednoduše bez pocitu viny svoje okolí odmítnout, když je třeba, tak zjistíme, že máme v sobě program. Program, který nám říká, že když jsme hodní, ostatní nás budou mít rádi. Jako malé dítě, které když poslouchá rodiče a už dobře ví, že to je pro něj nejjednodušší cesta. Láska je ale bezpodmínečná, nepožaduje poslušnost, oddanost a naprosté souznění s názory a postoji někoho jiného. My si ale náklonost lidí ve svém okolí si vykupujeme svojí poslušností.
Tím přecházíme k tématu vlastní hodnoty, sebeúcty, sebelásky. Kolik z nás trpí nějakou formou autoimunitního onemocnění? Údajnou duševní příčinou autoimunitních onemocnění je právě nedostatečná sebeláska, kdy daný člověk jedná mnohem častěji v zájmu svého okolí než v zájmu svém. Nebo se dokonce sám trestá, nese ve svém podvědomí pocit určité viny. Pokud nemáme na zřeteli, že vše, co činíme, by mělo být v souladu s námi samotnými, s našimi nezbytnými potřebami pro náš vlastní vývoj a že máme respektovat sami sebe stejně tak jako svoje okolí, pak nám hrozí, že nás bude stíhat pocit nespokojenosti, vyhoření, zdravotní problémy a duše nám bude mnoha způsoby dávat najevo, jak ji znásilňujeme v bláhové domněnce, že konáme dobro.
Svůj vliv hraje i křesťanská církev, která klade důraz na to, abychom hlavně pomáhali svým bližním. Často je toto tvrzení zneužíváno způsobem, že lidé naprosto nedbají svých vlastních potřeb, překračují svoje vlastní hranice, aby naplnili přednostně očekávání a potřeby druhých. Ačkoliv jsem věřící člověk, s tímto postojem nesouhlasím a život mi mnohokrát ukázal, jaké jsou důsledky postoje, když se člověk upozadí až za svoje bližní, kterým neustále pomáhá.
Pokud máme problém říci NE, nezvládáme otázku hranic. V tomto případě svých vlastních hranic. Můžeme tak očekávat, že si budeme do svého života přitahovat takové lidi, kteří jsou zvyklí hranice druhých lidí pokoušet. Je to v podstatě něco jako u softwaru v počítačích. Nemáme-li dostatečnou ochranu, vždy se časem najde nějaký hacker. A nemusí být daleko, přímo kolem nás. Lidé, ať si to uvědomují nebo ne, reagují mezi sebou na základě energetického vyciťování. Přesně vycítíme, u koho si můžeme dovolit tlak a s kým není radno zacházet příliš daleko. Pokud neumíme odmítat a chránit si svoje vlastní hranice, je tak s námi jednáno. Silná osobnost nedovolí, aby s ním někdo opakovaně zacházel tak, jak on sám si nepřeje. Slabá osobnost se zmítá ve výčitkách a pocitech viny, zda si může dovolit říci NE a jaké to ponese důsledky a co si o něm bude okolí myslet. Já osobně si více vážím těch, co svoje hranice znají a umí si je obhájit, než těch, co se všemi souhlasí a cítím z nich bezpáteřnost.
Nejhorší je umět se postavit hodnému člověku. To určitě všichni známe. Oponovat někomu, kdo jedná se svým okolím otevřeně bez skrupulí a i s neskrytými emocemi, není až tak heroický výkon. Očekáváme, že nás okolí pochopí, a to nám dodává odvahu. Odmítnout ale člověka, který se chová ke všem jako hodný člověk, až žoviální, všemi oblíbený, to už vyžaduje opravdu osobní odvahu a přesvědčení řídit se svými pocity, intuicí. Někdy čelíme „hodnému zlu“, kdy za přetvářkou je cosi, co cítíme, že je v rozporu s povrchní maskou a být tím, kdo se příjemnému hodnému člověku postaví, se nám moc nechce. Proč? Bojíme se nesouhlasu a nepochopení okolí. Bojíme se věřit svojí intuici a stát si za ní. Většina lidí posuzuje a jedná podle povrchních masek a rolí, které ve společnosti hrajeme. Reagovat ale proti tomu, co cítíme pod povrchem v nitru každého, už vyžaduje osobní odvahu a silné přesvědčení jednat podle sebe a nenechat se ovlivňovat okolím.
Dnešní doba vyvíjí mimořádný tlak na celou společnost a přiznám se, že jsem prošla obdobím, kdy jsem byla velice zklamána, jaké množství lidí nedokázalo vyjádřit nahlas svůj nesouhlas s tím, co se v posledních letech dělo a stále děje. Když nedokážeme náležitě odmítat to, co nám nesvědčí, v běžném osobním životě, pak nemůžeme projít náročnými kolektivními zkouškami. Postavit se za svůj názor proti většímu kolektivu, to už vyžaduje opravdu silnou osobnost, sílu svého přesvědčení, vědomí svých hranic a silné spojení se svým svědomím. Těžká doba, kterou bezesporu na celém světě teď prožíváme, kdy padá jeden systém a rodí se nový, vykřesala celou řadu individualit, kteří v sobě tuto sílu našli. Pod tlakem se rodí to pravé, hodnotné, co přetrvává. I proto lidstvo cyklicky prochází těžkými zkouškami, určitým stupněm zasvěcení, aby individuální a kolektivní vědomí mohlo růst dál. My lidé se v takových dobách toho mnoho o sobě dozvíme a naučíme.
Naše děti v dnešní době jsou vystavovány indoktrinacím, před kterými bychom je měli jako silní rodiče chránit. Opravdu to ale děláme, máme tu sílu? Nebo si zjednodušujeme život tím, že děti předáváme do systému a raději věříme, že vše, čím ve vnějším světě prochází, je pro jejich dobro a řádná příprava pro jejich budoucnost? Často selháváme v této významné rodičovské roli a necháváme páchat zlo na našich dětech jenom proto, že se bojíme vyčlenit se z kolektivu nebo uvnitř sebe víme, že pokud bychom chtěli svoje děti vychovávat jinak, vyžadovalo by to od nás velké kompromisy, změny, větší péči a čas. A tak často necháváme děti v džungli propagandy, nesmyslných příkazů, posouváme nebezpečně hranice a zavíráme před tím oči.
Naučit se říci NE je ale osvobozující proces. Pokud tuto lekci zvládneme, zjistíme, že si nás ostatní více váží. Hlavní je ale získat respekt sám k sobě. Neočekávejme respekt od svého okolí, pokud se prvně nenaučíme respektovat sami sebe. Až to zvládneme, i naše vztahy, jak osobní, tak pracovní, budou fungovat na zdravějších základech. A svým dětem budeme dobrým vzorem, můžeme pak doufat, že i oni budou ve svém životě respektovat svoje vlastní vedení, svědomí, ctít svoji vlastní hodnotu a získají tak sílu a odvahu chránit nejen sebe, ale svoji budoucí rodinu a v neposlední řadě i svoji vlast.
Nebojme se říci NE, zítra může být už pozdě.
Přehled všech příspěvků v mém blogu.
