Jsou situace v našem životě, které jsou natolik bolestné, že nás strhnou do propasti beznaděje, ztratíme víru ve vyšší spravedlnost a řád. Propadneme se do temna plné bolesti a hlubokých emocí, které naší duši ničí. Naším posláním a záchranou je hledat cestu zpět. Známe pořekadlo, že víra umírá poslední, ale my nesmíme dovolit, abychom se v temnotě svých zranění a zoufalství utopili. I z té nejmenší poslední jiskry dokáže vzplanout silný oheň.
Tento můj první příspěvek píši po tragické události střelby na filozofické fakultě Karlovy univerzity a po zastřelení mladého tatínka a jeho dvouměsíční dcery v Praze. Prožívám tyto událost silně nejen jako matka tří dětí, bezpečí našich dětí by měla být ta nejvyšší priorita. Události na mne doléhají i proto, že jsem sama absolventkou filozofické fakulty, byť v jiném městě (Olomouci). Kladu si otázku, možná jako mnozí jiní, na jakých principech fungují vyšší zákonitosti tohoto světa, jak je možné, že tolik dvacetiletých mladých lidí se muselo stát obětmi takové šílenosti a dokonce i malé miminko.
Svým dětem opakuji, že nejdůležitější v životě je udržet si v sobě víru. Víru ve vyšší síly, vedení, principy, které nás převyšují. Víru v Boha (ať tento vyšší princip pojmenujeme jakkoliv), v lásku, ve světlo. Nejhorší, co se nám může přihodit je ztráta víry, jiskry, která nás provází jakoukoliv tmou.
Já sama ve svých 21 letech propadla myšlenkám marnosti, beznaděje. Umíral mi v té době můj dědeček, mému srdci velice blízký člověk. Nikdy jsem bohužel nepoznala svého otce a dědeček byl pro mne v podstatě tím mužským pilířem, vzorem, měla jsem k němu silnou citovou vazbu. Umíral na rakovinu, pomalu a krutě. V poslední fázi jsem denně za ním docházela do nemocnice a den po dnu propadala do beznaděje a bezmoci. Tehdy jsem ztratila víru v Boha, ve vyšší sílu, která vede naše životy, přestala jsem doufat ve vyšší ochranu. To byl můj pád do propasti. Zlobila jsem se na Boha, nechápala jsem, proč nechá lidskou bytost tak trpět, nedůstojně, v silných bolestech. Ztratila jsem tehdy schopnost se smát, radovat se. Pojala jsem přesvědčení, že život je v podstatě jen čekání na smrt. Z mladé naivní rozesmáté holky se v podstatě stal dospělák se stínem v duši a s bolestí v srdci. Tehdy jsem právě studovala na filozofické fakultě a četla velmi podrobně bibli, hledala jsem v ní odpovědi. Místo nich jsem ale narážela na pasáže o pomstě za činy otce na jeho synech a jiné pro mne nepochopitelné výjevy, které jsem v knize o nejvyšší formě lásky vůbec nečekala. To byl poslední hřebíček do pohřbení mojí víry, která do té doby byla pro mne samozřejmostí.
Na cestu zpět, k víře, naději a hledání pravdy tajemství života mne vrátil až strach o mé prvorozené dítě. Nikdy nepatřil k obvyklým dětem, bylo zřejmé, že péče a vedení budou náročné. Psychicky náročný tlak při několika po sobě jdoucích soudních procesech po rozvodu mne donutili hledat znovu víru a ochranu pro moje dítě. Pamatuji si, jak jsem každý den nosila a zapalovala olejové svíčky před kaplí svatého Jana Křtitele v mém rodném městě, ukazovala jemu, Ježíši a panence Marii svého syna v kočárku a pokorně žádala pro něj jejich ochranu, vedení a hlavně odpuštění všeho, co bylo příčinou dané situace. Toto byl můj začátek návratu k víře, lásce, důvěře ve vyšší zákonitosti. Odměnou mi bylo vedení na mojí cestě. Od té doby jsem nacházela pomoc, nápovědy, pomyslné hozené rukavice, díky kterým jsem začala odkrývat souvislosti a příčiny, proč se vše odehrávalo daným způsobem a proč bylo nutné vším procházet. Jako mnohokrát později jsem došla k závěru, že nepříjemné události a problémy mají v sobě skrytou i pozitivní stránku, donutí nás hledat cestu z naší propasti. Nebýt připoutaný pouze k materiálnímu hmotnému světu, ale otevřít v sobě bránu i do světa jemnohmotného.
Umím si představit, že hluboká bolest ze ztráty blízkého člověka, navíc mladého člověka, dítěte je nebezpečnou cestou k propasti, ke ztrátě víry. Tu ale nesmíme ztratit a když se to stane, po čase hledat cestu zpět. Nikdy není pozdě!!! Lidskost, soucit, vzájemná pomoc jsou atributy, které nás činí lidmi a toto přesně lidé s hlubokou bolestí a žalem v srdci potřebují nejvíce.
Přehled všech příspěvků v mém blogu.
